Charakteristika Bíglíka

CHARAKTERISTIKA:
Oblíbenost bígla má zcela zaslouženě základ v jeho přirozené líbivosti a milé, přátelské povaze, která má být, jak praví standard, prosta známek agresivity či bázlivosti. Bígl výborně zastane roli domácího společníka a kamaráda pro děti, naopak jeho hlídací schopnosti končí uvítáním nově příchozího, v lepším případě nedůvěřivým, nejčastěji však radostným štěkotem. Je to pes nekonfliktní , což vyplývá z jeho smečkového původu, a bude vděčen za každou společnost, ať už lidskou nebo psí. Při nenásilném, citlivém a důsledném přístupu k výchově a výcviku poznáte, že bígl je přirozeně učenlivý a většinou pracuje a cvičí s radostí. Nemá rád dril a mnohačetné opakování cviků poslušnosti, více s ním svedete prostřednictvím hry a motivací pamlskem. Bíglové mají totiž nadmíru dobrý apetit.
Zájemcům o toto732651564 atraktivní plemeno je ovšem třeba připomenout, že se jedná o psa LOVECKÉHO, po staletí chovaného pro práci honiče. Ve volné přírodě proto od něj nemůžeme očekávat bezmeznou poslušnost ovčáckého psa či pudlíka. Dostane-li se na čerstvou stopu zvěře, pravděpodobně zapomene na své dobré vychování a zvítězí jeho lovecký pud. Veškeré snahy o přivolání či pronásledování psa jsou většinou předem odsouzeny k neúspěchu. Teprve, až se dostatečně nabaží pronásledování zajíce, jeho neomylný orientační smysl jej bezpečně přivede zpět k páníčkovi, s jazykem “na vestě”, s rozzářenýma očima a blaženým výrazem ve tváři.
HISTORIE
Bígl neboli anglicky beagle je jeden z nejstarších psů honičů. Jeho původ sahá až do starověku. Poprvé se zmínky o malém psu k lovu objevují již 1300 př.n.l a další roku 450 př.n.l, které zapsal řecký autor Xenofon. Ačkoliv psy, o kterých se zmiňoval jako o psech malých a využívaných k lovu, mnoho neřekl, tak se bez pochyby jedná o předchůdce bígla. Plemeno bígl, jenž známe dnes, bylo s největší pravděpodobností vykříženo v Anglii, kde je používala šlechta k honům na zajíce, lišky a jezevce. Název bígla zřejmě pochází z anglického slova "begle" nebo francouzského "beigh" a nebo dokonce z keltského výrazu "beag", přičemž všechny výrazy znamenají malý.
Do bývalého Československa se bígl dostal v roce 1965 a za krátkou dobu se stal jedním z nejoblíbenějších psů, ačkoliv ne jako honič, ale spíše jako kamarádský společník. STANDARD:
VYUŽITÍ: Honič
CHARAKTERISTIKA: Veselý psík, určený původně k lovu, především zajíců, jejichž stopu dokáže sledovat. Při práci neohrožený, velmi živý, vytrvalý a cílevědomý. Čilý, inteligentní, vyrovnané povahy.
POVAHA: Laskavý a čilý, bez známek agresivity nebo bázlivosti.
POHYB: Rovný hřbet, bez známek vlnění. Pohyb rázný, dlouhý krok. Přímý, bez zvedání končetin do výšky. Hnací síla vychází od zadních končetin. Pohyb zadních končetin by neměl být úzký, pohyb předních končetin ne pádlovitý, bez křížení.
OBECNÝ POPIS: Robustní, kompaktní pes, vytvářející dojem kvality, aniž by působil hrubě.
HLAVA A LEBKA: Střední délky, silná, nikoliv hrubá, u fenky jemnější, bez vrásek nebo záhybů na hlavě. Mozkovna mírně klenutá, středně široká, s lehce naznačeným týlním hrbolem. Výrazný stop, který pokud možno přesně půlí vzdálenost mezi týlem a čenichem. Morda ne špičatá, pysky přiměřeně přilehlé. Čenich široký, černý, ale u světlejších psů je přípustná i slabší pigmentace. Otevřené nozdry.
OČI: Tmavě hnědé nebo oříškově hnědé, poměrně velké, ani hluboce uložené, ani vystouplé, poměrně daleko od sebe zasazené, s mírným, milým výrazem.
UŠI: Dlouhé, dole zaoblené. Natažené dopředu sahají téměř k čenichu, nízko nasazené, tenké, nesené předním okrajem ladně přiléhající k tváři.
CHRUP: Silné čelisti s perfektním, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, horní řada řezáků bez mezery přesahuje dolní a zuby jsou zasazeny kolmo do čelisti.
KRK: Dostatečně dlouhý, umožňující psovi snadnou práci na stopě s nízkým nosem. Lehce klenutý, s volnější kůží na hrdle.
HRUDNÍ KONČETINY: Ramena dobře dozadu položená, nepřetížená. Hrudní končetiny rovné, umístěné správně pod psem. Kompaktní, s kulatými kostmi, které se směrem k tlapám nezužují. Krátké záprstí. Pevné lokty, ne vbočené ani vybočené. Výška lokte je přibližně v polovině kohoutkové výšky.
TRUP: Linie hřbetu rovná a vodorovná. Hrudník dosahuje až po lokty. Žebra dobře klenutá a dobře položená. Krátká bedra, dobře vyvážená, silná, ohebná, dobře klenutá.
PÁNEVNÍ KONČETINY: Svalnatá stehna, dobře zaúhlená kolena. Pevná hlezna nízko u země, rovnoběžná.
TLAPKY: Pevné, dobře uzavřené. Prsty správně vyvinuté, se silnými polštářky. Ne zaječí tlapka. Krátké drápy. OCAS: Silný, střední délky. Vysoko nasazený, vesele nesený, ale ne zkroucený nad hřbetem nebo od kořene zahnutý vpřed. Dobře osrstěný, zejména na spodní straně.
OSRSTĚNÍ: Krátké, husté a odolné proti počasí.
BARVA: Jakákoliv barva uznaná pro honiče s výjimkou játrově hnědé. Konec ocasu bílý.
VÝŠKA: Žádoucí minimální kohoutková výška je 33 cm. Žádoucí maximální kohoutková výška je 41 až 41,5 cm.
CHYBY: Každá odchylka od výše zmíněných bodů by měla být považována za vadu, její hodnocení by mělo být v přesném vztahu ke stupni odchylky.